Občina a její funkce

K.Marx se nám snažil vnutit, že občina byla vlastní prvobytně pospolným vztahům. I dávný komunismus je u něj nazýván komunismem doby kamenné. K.Marx jako zasvěcený člověk zcela jistě věděl, že i občina, i komunistické vztahy přešly k plemenům, která přežila katastrofu, od pradávné civilizace jako atavismus.

Prvobytně pospolná společnost totiž nepotřebuje občinu. V té, jako v jakékoli jiné smečce, platí právo silnějšího.

Občina, to je kosmický vynález. Jejím úkolem je udělat z různých lidí jednu rodinu, monolitní společenství, kde platí jeden za všechny, všichni za jednoho. Naši dalecí předkové přinesli principy občiny na Zem z kosmu. A ta byla vždy základem, stavební buňkou společnosti spojující lidi. Dokázat kosmický původ občinných vztahů není těžké. Stačí se obrátit k mytologii. Přičemž k jakékoli: indické, ruské, německé. Ale úkolem občiny není pouhá organizace blízkých rodinných vztahů v prostředí různých lidí. Jsou tu ještě dva úkoly, se kterými je nutné se seznámit. Prvním úkolem je očištění společnosti od nejrůznějšího druhu degenerátů a druhým je formování správného vztahu lidí ke společnému majetku.

V rámci své úzké spolupráce lidé velmi dobře pochopí, kdo je z jakého těsta. Někomu začnou lidé důvěřovat a spoléhat se na něj, někdo může o takovou důvěru přijít. Chmatáci, zloději, lidé chtiví materiálních hodnot byli zpravidla z občiny vyháněni. Takové vyhnanství bylo v minulosti rovno smrti, protože vyhnance nikde nepřijali. Jeho „sláva“ letěla před ním. To byl onen prostý a spolehlivý filtr očisty společnosti.

Druhá funkce občiny, jak bylo řečeno, spočívala ve výchově správného vztahu člověka ke společnému majetku. Již v dobách N.S.Chruščova nám západní propaganda tloukla do hlav, že je-li majetek společný, nepatří vlastně nikomu. No a je-li tomu jednou tak, pak je možné si ho přisvojit. Fakticky ukrást, tedy ho převést do osobního.

A co je to osobní vlastnictví? To je takový majetek, který člověk může prodat. Vypadá to ve výsledku tak, že pokud nemůžeš něco prodat, není to tvoje. Soukromý kapitalistický majetek je svou podstatou osobní, neboť se dá prodávat. Psychika člověka-poloopice jiné vlastnictví neakceptuje. Vnitřní svět takových lidí nedokáže nijak přijmout, že by mohlo být vlastnictví společné. Majetek patří mnohým, přičemž ho každý může využívat, ale prodávat jej nemůže nikdo. Takový majetek se jedním člověkem prodávat nedá.

Jsou to právě občinné vztahy, které člověka učí vztahu ke společnému majetku. Jako odchovanec občiny začne člověk postupně chápat, že je daleko výhodnější zacházet s částí společného majetku, než vlastnit svůj soukromý. Na soukromý majetek musí člověk neustále dohlížet sám, nemůže se od něj nijak nikam odloučit. Ale zde, pokud zrovna nemáš jak a kdy na společný majetek dohlížet, tě zastane někdo druhý, přičemž stále můžeš daný majetek využívat jako svůj vlastní. Pouze nemáš právo ho prodat. Pokud nejsi kšeftař, je všechno normální a v pořádku.

Vztah ke společnému majetku je dobře vyvinutý u námořníků. Každý námořník si uvědomuje, že koráb je plovoucí domov, který má daleko větší význam než osobní kajuta. Přestaneš ho opatrovat, stane se z tebe krmení pro ryby. Fakt, že se o koráb nestará jen on sám, ale že plavidlo náleží mnohým, námořníka nijak netrápí, nýbrž ho to naopak těší. Společnými silami je snazší se starat o majetek posádky, který na druhou stranu zahřívá i ochraňuje celé mužstvo. Vztah ke svému korábu jako ke společnému majetku s sebou námořníci vždycky přenášeli i na rodnou zem. Proto se také rvali za každou její píď jako lvi. I v dobách Krymské války roku 1853, i v časech Velké vlastenecké války. Ať již jde o koráb plující po moři, nebo koráb letící do vesmíru, vztah posádky k němu je stejný. Pokud by byl rozkouskován na jednotlivé kajuty, zahyne, a s ním zemřou i všichni prospěcháři.

(To vše a ještě mnohem víc v knihách Georgije Sidorova.)