Putování, cesty a setkání, 3.

Lemurie, Pacifida, Mu, Oriana, Hyperborea, Atlantida, Tartárie, Biarnie, Artanie, Sibiřská Rus, Skýtie. Pouhé říše z legend či historické skutečnosti? Starý Egypt, střední Amerika, Sumer, Akkad, Babylon, Říše středu... Odvrácená strana neřízeného vývoje pozemské civilizace. Nebo snad řízeného? Pověsti, mýty, pohádky. Co je spojuje? Jak vznikaly? Jak daleko do minulosti vlastně sahají kořeny lidstva? Šemsu-Gor, národ Endri, Etruskové, Rurikovci, Romanovci, Slované, Hunové, Ivan Hrozný, Sergej Radoněžský, smuta, mongolské jho i nejrůznější revoluce nové doby.

To vše je jen velmi stručný náznak témat, s nimiž se čtenář v celém cyklu Chronologie setká a o jejichž existenci možná neměl dříve ani tušení. Nemluvě o tom, že by snad oficiální historické jakož i přírodovědné obory připouštěly a přinášely, navzdory hmatatelným artefaktům či zažitým čistě teoretickým paradigmatům, nějaká vysvětlení nebo alespoň alternativní pohledy na události a jevy, o jejichž podstatě vlastně samy nic netuší, ale které lze jen těžko ignorovat.

Úryvek příběhový:

Těžký přelomový rok 2000 se chýlil ke konci. Lidstvo pomalu ale jistě vstupovalo do nového tisíciletí. Venku byla tmavá zimní noc prvního dne Slunovratu. Začal čas naděje, svátek Velikého Koljady… Seděl jsem v hrdém osamocení v pokoji svého domu a již kdoví po kolikáté jsem hleděl na lístek se známým rukopisem: „Nadešel tvůj čas, Hore.“
Co mi stařík těmito slovy chtěl říct? Jaký čas? A vůbec, co já vlastně mohu? Sám, fakticky bez prostředků k holé existenci, zrazený „stejně smýšlejícími“ a uštvaný nepřejícími? Co z toho, že sem tam něco chápu a mnohé znám? Komu by to bylo ku potřebě? Lidé kolem mě nepotřebují znalosti, tím méně znalosti o pradávné „mýtické“ minulosti. Jaký by z nich měli užitek? Prodat je nelze, vydělávat na nich peníze je problematické. V této chvíli všichni potřebují jenom ty zatracené prachy… Peníze a jenom peníze! Jediná reálná hodnota naší šílené doby… Jakých zločinů se dopouštějí lidští nedodělci, jen aby je získali. A každý den je ve společnosti takových hovad víc a víc… Znovu jsem si přečetl staříkův vzkaz. Černé na bílém: „Nadešel tvůj čas…“
Snad možná čas na to, hodit si mašli? Že by to byla narážka tímto směrem? Jakým způsobem je možné vzdorovat chaosu ve fázi jeho nejvyššího rozmachu? Ve chvíli, kdy je vědomí mas zredukováno pouze na vnímání materiálního? Ale k čemu potom tento dárek? – a má ruka se natáhla k čepeli koldynu, matně pobleskující ve světle svíčky. Abych nemusel utrácet za provaz a mýdlo?
K romantičtějšímu odchodu do pekla?
Znovu jsem vzal do ruky vedunův damaškový meč a najednou ucítil, že z něj vychází jakási zvláštní, mně neznámá síla. První, co jsem pocítil, byl pokoj a klid. Tu vyrovnanost a víru sám v sebe, které se mi již víc jak rok nedostávalo. Zdálo se mi, jako by se mi rukojeť meče sama vlila do dlaně a jeho ostří ocelovým hlasem zašeptalo:
Nejsi sám, Hore, má síla je nyní s tebou… Seber se, vojíne! Všechno není tak špatné, jak se ti zdá… Pamatuj si, extáze tmy přichází vždycky před úsvitem…

Úryvek badatelský:

Následujícího dne jsme se vydrápali na břeh a vykopali z písku obě zbývající klády-rakve. A s pomocí lana a narychlo zhotoveného vrátku jsme je vytáhli nahoru na vrchol břehu. Celé nám to zabralo čtyři hodiny.
Tak, připrav fotoaparát! – obrátil se ke své ženě Pjotr Danilič. Budeme otevírat.
I já jsem si vytáhl svůj „Zenit“, připojil se k antropologovi a pokusil se s ním odkrýt víko. Nejprve se vrchní část klády ani nehnula, bylo nutné vyvinout jistou sílu. Ale nakonec se poddala a my uviděli časem zničený hrob vojína. Ve vrchní části klády ležela v sehnuté poloze na pravém boku kostra pokrytá barvou. Vedle lebky se nacházely hrudky nějakých malých kostiček. Očividně byly kdysi našité jako dekorace na oděvu. Po boku kostry ležely zbytky luku. Aby je prozkoumal, Pjotr Danilič opatrně probíral prsty vše, co se dochovalo. V této pozici ho také jeho Tatjana Vladimirovna vyfotografovala.
Fotky budeš posílat KGB nebo Akademii věd? – tázal se antropolog a zvedl hlavu.
Ani tam, ani onde – usmála se vtípku svého muže. Fotku schováme v našem rodinném archivu.
A kdyby do něj někdo vlezl? – pohlédl na ženu vážně Pjotr Danilič.
Jen ať si zkusí dokázat, že se jedná o pohřebiště přímých potomků dávných Arktů. Řekneme, že pochází od andronovských pohřebišť. Trup je na boku, všechno souhlasí.
Ve chvílích své polemiky muž se ženou na vteřinku zapomněli, že nejsou sami. A nyní na mě hleděli s vyvalenýma očima a nevěděli, co říct.
Chápejte, Georgiji Alexejeviči! – vzpamatovala se Tatjana Vladimirovna. O Arktech a o tom, že tito zde – ukázala na skelet – jsou jejich přímými potomky, jste nic neslyšel.
Samozřejmě – řekl jsem. V dětství mi medvěd zalehl ucho.
To je naše soukromé mínění – doplnil ji muž. Nikoli vědecký názor.
A co to znamená vědecký? – zeptal jsem se. To je takový, ze kterého čpí nehorázná lež? A tato lež se násilím vnucuje masám? Já sám vím o takových stopách pradávné sibiřské civilizace potomků Árijů, o jakých se vám ani nesnilo. Na jednom místě jsem na vlastní oči viděl a dokonce změřil dvanáct takových kurganů. Celou nekropoli! Pobýval jsem i na rozvalinách sibiřského města. Takže mě se nebojte. Nic nepovím. A smát se vám také nebudu – zakončil jsem.