Stará dřevěná plavidla

Sibiřská dlabaná loďka "oblas", tzv. "dolblenka", poháněná pádlem, využívaná na řekách v tajze domorodými národy (Selkupové, Chantové, Mansijci, Ketové), stejně jako starým ruským obyvatelstvem západní a střední Sibiře. Zhotovuje se z jednoho kusu kmene, bez kýlu. Vnitřní část byla vydlabaná nebo vypálená. Různé další používané názvy jsou: "oblsiško", "oblasko", "oblaska", "oblasok", "oblos", "iblasok".

Na výrobu loďky se používaly velké kusy kmenů (kedru - sibiřské borovice, osiky, topolu černého), délkou mohla dosahovat 4 i více metrů. Po skácení stromu se vybrala potřebná část kmene podle toho, na kolik lidí byla loďka plánovaná. Dva sáhy kmene se počítaly na jednoho člověka. Vymazávala se pryskyřicí, později dřevěným dehtem. Vybíral se strom rostoucí na suchých, vyvýšených místech, ideálně s prohnutým kmenem, kdy průhyb tvořil dno budoucího člunu. Používanými nástroji byly: teslice, sekera, lukový nebozez. Pro zachování rovnováhy bylo nutné stěny loďky opracovat na stejnou tloušťku. K tomuto účelu se používalo množství malých dřevěných kolíčků potřebné délky, na koncích zbarvených a zatlučených do boků opracovávaného člunu. Boky lodě byly na potřebnou šířku postupně roztahovány pomocí rozporek. Případné praskliny byly vysmoleny.

"Nešikovnému tesaři loďka při výrobě praskala a bylo nutné ji zpevňovat kořenem kedru, praskliny vyplňovat smolou. Dobrý mistr loďku-dolblenku nesmolí a vyrobí ji tak lehkou, aby šla přenášet na rameni."

Nový oblas byl na vodě vidět, proto se natíral směsí sazí a borové či jedlové pryskyřice. Vypracovaná dolblenka klouzala neslyšně po vodě, řídila se jediným pádlem (délkou 1 až 1,5 metru) a neměla kýl.

Dřevěných i jiných člunů bylo mnoho druhů. Mnohé zhotovované i jinou technikou. Některé další typy a jejich místní názvy byly např. botnik, budarka, karbas, kižanka, bajdarka.

Na fotografiích lze vidět i rozpracovanou loďku a dílnu jednoho z dnešních tradičních mistrů řemesla.

(To vše a ještě mnohem víc v souvislostech v knihách Georgije Sidorova.)