Úvod do tématu, 1.

Lemurie, Pacifida, Mu, Oriana, Hyperborea, Atlantida, Tartárie, Biarnie, Artanie, Sibiřská Rus, Skýtie. Pouhé říše z legend či historické skutečnosti? Starý Egypt, střední Amerika, Sumer, Akkad, Babylon, Říše středu... Odvrácená strana neřízeného vývoje pozemské civilizace. Nebo snad řízeného? Pověsti, mýty, pohádky. Co je spojuje? Jak vznikaly? Jak daleko do minulosti vlastně sahají kořeny lidstva? Šemsu-Gor, národ Endri, Etruskové, Rurikovci, Romanovci, Slované, Hunové, Ivan Hrozný, Sergej Radoněžský, smuta, mongolské jho i nejrůznější revoluce nové doby.

To vše je jen velmi stručný náznak témat, s nimiž se čtenář v celém cyklu Chronologie setká a o jejichž existenci možná neměl dříve ani tušení. Nemluvě o tom, že by snad oficiální historické jakož i přírodovědné obory připouštěly a přinášely, navzdory hmatatelným artefaktům či zažitým čistě teoretickým paradigmatům, nějaká vysvětlení nebo alespoň alternativní pohledy na události a jevy, o jejichž podstatě vlastně samy nic netuší, ale které lze jen těžko ignorovat.

Úryvek příběhový:

Tady tím směrem stojí taky cosi jako kurgan nebo pyramida – ukázal Valerij na stranu, kde jsem ještě nebyl. Je to odsud tak nanejvýš dva kilometry. Místní říkají, že je velmi starý a že ho postavil někdo ještě před Kvely. Ono v našich krajích se dá vůbec najít podivných starých staveb velké množství. Deset kilometrů odtud vedle Tymu stojí příkopem obehnaná platforma, rovná jako deska stolu. Co to je, nikdo neví. Je vybudována z písku a je porostlá borovým mlázím.

A jak je veliká? – zeptal jsem se vzrušeně.

Nikdo ji neměřil – zamyslel se Valerij – ale odhadem to je tak asi tři sta krát tři sta metrů, takový čtverec. My se tomu tady smějeme a říkáme, že je to prastará přistávací dráha pro UFO.

To je mi ale novina! – přemýšlel jsem. Valy mrtvých měst, ruiny chrámů a kapišť, to všechno je jaksi pochopitelné, ale s gigantickými platformami jsem se na Sibiři ještě nesetkal. Opravdová záhada.

Jestli chceš, tak tam můžeme zajet, já ti to ukážu – pohlédl na mě můj přítel.

Dlouho jsem se nerozmýšlel, skočil do jeho „Kazanky^[1]“ a za dvacet minut jsme již byli na místě. Všechno bylo přesně tak, jak Valerij povídal. Brouzdali jsme se po ploché čtvercové písečné platformě obehnané příkopem a porostlé sosnovým lesíkem.

K vybudování takovéto platformy je potřebná technika! – řekl Panov a sebral několik nádherných borováků. Technika ne ledasjaká, ale pořádná!

V podstatě je to useknutá pyramida – prohlížel jsem si příkop. Řekl bych výškou tak dvacet i více metrů!

Je to možné – souhlasil Valerij. Ale k čemu ji stavěli, mi jasné není!

Navíc je i tvarovaná – ukázal jsem na dvoumetrový schod dělící platformu na dvě poloviny.

Tvarovaná – souhlasil bývalý obyvatel Tomsku. Kdybychom tak mohli přijít na to, k čemu ji budovali? Pokud lze soudit podle toho schodu, který se dodnes zachoval, muselo to být postaveno někdy v historické době.

Takovou záhadu spolu, Valeriji, nerozlouskneme – podíval jsem se na svého souputníka. Dávní lidé znali zjevně něco, o čem nemáme my ani ponětí.

Víš, Georgiji, já jsem slyšel od lidí, nemohu říct, od kterých, že v kurganech je uschováno zlato…

Zlato? – ptal jsem se nevěřícně. To znamená, že místní se potichounku začali zabývat archeologií načerno?

Není to tak dávno – posmutněl Panov. Od časů perestrojky, kdy nechali lidi napospas osudu.

A co to tedy ve skutečnosti je, to zlato z kurganů?

Slyšel jsem o brožích nebo sponách… – zrozpačitěl Valerij. Sám jsem to neviděl. Ale vypráví se, že jsou zhotoveny ve tvaru zvířat. Třeba jako jeleni nebo sloni.

Sloni?! – otevřel jsem pusu. Jací sloni?

No, slon – začal vysvětlovat bývalý tomský domorodec – tvoří jako střed takové brože a jeho dlouhé kly jsou zatočeny kolem dokola. Je to taková spona, asi jako dlaň velká.

Počkej moment! – zastavil jsem ho. To nejsou sloni, sloni na Sibiři nežijí.

Ale já jsem slyšel o slonech a jelenech! – trval na svém Panov.

A kolem jelenů jsou také dokola zatočené parohy?

Jak to víš? Ano, jsou zatočené!

Vím to, protože se jedná o jeden tvůrčí styl. Víš co, Valeriji – řekl jsem rozechvělým hlasem – to nejsou sloni ani jeleni.

Copak by to bylo? – vytřeštil na mě oči kamarád.

Nejspíš ze všeho to budou mamuti a pravěcí vymřelí stepní daňci. Vědecky se nazývají velkorozí jeleni^[2].

No vždyť povídám, jelen!

Jelen, to ano, ale úplně jiný. Takoví se dnes již nevyskytují.

Rozrušením jsem usedl na okraj terasy a předstíral, že si prohlížím příkop.

A kam se takové brože či spony poděly? – podíval jsem se na ztichlého Panova.

Zlato putuje do města k zubařům – odpověděl prostě.

K zubařům! – mé dlaně se samy od sebe sevřely v pěsti. Řekni těm, co dělají takové vykopávky, že cenu takovýchto předmětů vůbec nelze stanovit! Za ně je možné dostat stokrát více, pokud je nebudou prodávat, ale odevzdají vědě.

Jeden člověk odvezl do Moskvy sponu. Nebyl na ní jelen, ani slon, ale jakýsi býk.

No a co se stalo?

Když v muzeu zjistili, odkud ten předmět má, okamžitě ho obvinili z podvodu. Že prý se pokusil zmást vědu. Rozhodli tam, že sponu musel vzít z nějakého stepního pohřebiště. A tím celá operace skončila. Artefakt byli připraveni zabavit, ale zadarmo, jakoby k přezkoumání.

Znám ortodoxy! – procedil jsem. Kdybych měl peníze, sám bych všechny ty předměty skoupil! Chápeš, že nálezy z vašich kurganů jsou takto navždy pro vědu i společnost ztraceny? – hleděl jsem do Valerijovy tváře.

Chápu – přikývl. Ale nedá se s tím nic dělat.

^[1] Typ malého člunu. (pozn.překl.)

^[2] Megaloceros giganteus (pozn.překl.)

Úryvek badatelský:

Historikové nechápou, proč se Hannibal nepokusil dobýt Řím po porážce římských vojsk u Kann. Podle jejich mínění si veliký vojevůdce neuvědomoval význam svého vlastního vítězství. Co je to za hloupost? Hannibal dobře věděl, že Řím naprosto vykrvácel. Ale i síla jeho armády se zmenšovala. Vojevůdce prosil o doplnění svého vojska z Kartága. Žádal o speciální výstroj na obléhání Říma. Pokud něco z toho obdržel, byla to pouze nevýznamná pomoc od vlastních bratrů. Metropole odpověděla zamítavě. Ale Hannibalovi zbývala ještě jedna naděje. Byl si dobře vědom toho, že pokladna Říma je prázdná a proto Řím nemůže naverbovat novou armádu. Tím spíš, že neměl odkud by vzal další peníze na pokračování ve válce. Ale v tomto bodě se kartaginský vojevůdce mýlil. Neznámí finančníci ve velmi krátké době naplnili římskou pokladnu zlatem po okraj a tím občerstvili římskou vojenskou moc. Budeme-li věřit Polybiovi, tak Řím po své porážce u Kann staví proti čtyřiceti tisícové armádě Hannibala armádu dvou set tisícovou. Současníci srovnávali Řím se storukou hydrou, jíž useknutá chapadla okamžitě znovu dorůstají. Ale hadovitá chapadla ztělesněná novými armádami by se nikdy nemohla objevit, kdyby Řím neměl onu neomezenou finanční podporu, kterou mu podle všech známek zorganizovali ti, kteří měli zájem na jeho vítězství. Vzniká přirozená otázka, odkud teklo zlato do římské pokladny? Pochopitelně, že od lichvářských židovských klanů celého helénského světa. Odkud by se jinak mohlo vzít? Pokud ne přímo z pokladnice samotného Kartága. Z logiky věcí vyplývá, že i tento kanál zcela jistě existoval. Faktem zůstává, že pokladna Římské republiky nevysychala.

Když viděl beznadějnou situaci Hannibala v Itálii a pochopil, že od metropole se podpora očekávat nedá, vydává se Hannibalův prostřední bratr Hasdrubal se svou novou armádou na pomoc. O svém záměru podává přes spolehlivé posly zprávu bratrovi. A kromě jiných věcí prosí Hannibala, aby se spolu setkali v podhůří Alp. Ale z nějakého důvodu ani jedna Hasdrubalova zpráva nedorazila k adresátovi. V podhůří Alp se Hasdrubal místo bratra setkal s Římany. Hannibalovi nedošly ani dopisy nejmladšího bratra Magona, který se po zničení Hasdrubalovy armády také snažil společně se svým nevelkým vojskem spojit s bratrovou armádou. Nějakým pozoruhodným způsobem byli Římané velkolepě informováni o poštovních kanálech bratrů Barkasů. V informační rovině své soupeře totálně porazili. Potvrzením tohoto tvrzení jsou rozprášené kartaginské armády. Copak to lze považovat za náhodu? Před sebou tu vidíme naprosto zřetelnou zradu, ale čí? Určitě nějakých činovníků z metropole, kteří velmi dobře znali komunikační kanály svých armád. Ten nejtěžší zničující úder Hannibalovi byl zasazen právě zde. Zánik dvou kartaginských vojenských kontingentů rozhodl výsledek celého tažení. Vždyť kdyby se podařilo bratrům Barkasům spojit, bylo by zcela ve hvězdách, jak by toto krvavé střetnutí pro Řím skončilo. V chronologii druhé punské války existuje ještě jedna záhada. Z neznámých důvodů se Hannibalův pokořitel, Scipion mladší, ihned po uzavření mírové dohody a ukončení bojových operací stáhl nejen z vedení armády, ale opustil i senát. A na chvalořeči, že je přeci vítězem nad samotným Hannibalem, vždy odpovídal, že kartaginského vojevůdce neporazil on, nýbrž vlivní politici z kartaginského senátu. Zároveň se vždy na otázku, koho má přesně na mysli, tento římský vojevůdce odmlčel. Vyplývá z toho, že si pokořitel Hannibala mnohé domýšlel, přesněji, že toho mnoho věděl. Zajímavý je také fakt, že celý zbytek života prožil tento člověk v ústraní ve své vile. A v kruhu blízkých přátel se nikdy neoznačoval za protivníka, ale za přítele toho, s kým se kdysi střetnul. Jeho slova a činy hodnotili současníci jako podivínství, ale Scipion, soudě podle toho, co vše udělal a dokázal pro římský stát, žádným podivínem nebyl. Daleko spíš byl člověkem, který na míle předstihl svou dobu.