Za sedmero pečetěmi, 4.

Čtvrtý díl epopeje „Chronologicko­-ezoterické analýzy rozvoje současné civilizace“ je zasvěcen problematice sakrálního působení na současnou společnost a na její řízení. Je naplněn zářnými příklady hrdinů i uchvacujícími dějovými liniemi, které spojuje obecná myšlenka poznávání vědění skrývaného před společností. Prostřednictvím historické i současné analýzy probíhajících procesů a jejich následků je v knize udržována svazující nit mezi minulostí a budoucností společnosti, navracející čtenáři pravdu o skutečné historii a o předurčení lidstva. Tajné se stává zjevným.

V úvahách o povaze i algoritmech hermetizace vědění otevírá autor sakrální témata, která se přímo dotýkají hlubin vědomí každého z nás. Hovoří se o tom, kdo a proč „zahnal“ dnešní společnost do pasti technologické civilizace, i o tom, existuje­-li z této situace východ; vysvětluje se, co představují obecné jednotné zákony Všehomíru a jak je dodržovat; mluví se o tom, co je to magie, zda pouhý výmysl, či neznámá věda; je zde ukázáno, jak se naučit efektivně ovládat svou psychiku a chápat hlubiny neprobádaného; objasňuje se podstata energetické výměny mezi mužem a ženou, jakým způsobem jsou budovány vzájemné vztahy v rodině, její hodnoty i jakou hrozbu pro pozemskou společnost představuje zánik institutu rodiny; je popisováno, co to znamená duchovní evoluce člověka.

Po dlouhé věky byly znalosti zaniklé árijské civilizace nedostupné, ale nyní nastal čas je předložit společnosti, aby se mohl člověk vrátit ke své vysoké božské přirozenosti a k nalezení své vlastní celostnosti.

Úryvek příběhový:

Uplynuly určitě alespoň tři roky, než se mi podařilo na mapu zakreslit kvadrát, kde bylo možné směle hledat Čerdynceva. Ze staříka se vyklubal velmi tvrdý oříšek. Na telepatický kontakt neodpovídal. Prý mě učili a pracovali se mnou. Tak si poraď, jak umíš! Vnitřním zrakem jsem viděl protáhlé jezero zasazené mezi dvěma hřbety porostlými modřínovým lesem. Jezero bylo docela velké, zlehka zahalené řídkou mlhou. Na jeho břehu bylo vidět několik dřevěných člunů a na okraji kamenného osypu stál starý shrbený domeček. Zde se moje vidění pokaždé přerušilo. Ať jsem se pokoušel vidět něco více, jak chtěl, veškeré moje úsilí bylo zbytečné. Před vnitřním zrakem se objevoval stále stejný obraz.

Kde je to jezero? – ztrácel jsem se v různých domněnkách. Jasné je, že ve východní Sibiři! O tom výmluvně hovoří kopce a modřínový les. Ale takových jezer jsou na obrovském území od Jeniseje k Ochotskému moři tisíce!

Několikrát jsem zkoušel objevit to záhadné jezero vylučovací metodou. Pracoval jsem s rámečky a kyvadlem. Ale cestu mému podvědomí přehrazoval jakýsi zákaz. Nějaká síla zabraňovala kontaktu mého hlubinného vnitřního podvědomí s mým vědomím.

Co jen to je za čertovinu?! – uvažoval jsem. Železný neproniknutelný blok! Bezpochyby tento Čerdyncev, nebo jak se tam jmenuje, přesně ví, kdo ho hledá. Podle toho, jak se stále motám na jednom místě, musí být jeho ezoterické možnosti gigantické. Zřejmě se rozhodl paralyzovat moje podvědomí ještě předtím, než jsem se na něj obrátil! Co mám dělat? – přemýšlel jsem o vzniklé situaci. Jasná je jen jedna věc. V takovém složitém postavení si mohu pomoci jen já sám. A pokud se s tím sám nevypořádám, tak tím moje cesta k poznávání prapředků skončí.

Z takových myšlenek mě polilo horko. A úporně jsem se snažil najít řešení. Nakonec mě napadlo odstranit kód ze svého inkarnačního hlubinného podvědomí pomocí živlu ohně. Očištění jsem se rozhodl provést ve dnech jarní rovnodennosti, v období, kdy Slunce – Jarilo začne nabírat plnou sílu. K tomu jsem doma na dvoře poskládal dostatečně velkou hranici. Vyčkal jsem, až prohoří a z rozžhavených uhlíků jsem vytvořil kruh. Potom jsem se naladil do změněného stavu vědomí, obrátil se k ohni jako k partnerovi a pomocníkovi a vstoupil bosky do ohnivého kruhu. Prošel jsem po žhavých uhlících několik metrů, vyšel na chodníček a vzal do ruky rámečky. Ale ani rámečky, ani kyvadlo jsem nepotřeboval. Před mým vnitřním zrakem se objevila mapa východní Sibiře, na které svítila jasná červená tečka na místě, které jsem tak dlouho hledal.

A je to! – zaradoval jsem se. Vyřešeno! Zbývá jen se tam dostat!

Úryvek badatelský:

Můj zrak padl v ten moment na úlomek skály. Kámen ležel asi dvě stě metrů ode mě, ale v paprscích zapadajícího Slunce byl zřetelně vidět. Dvě jeho strany se podobaly obrovské cihle. A já jsem si mimoděk uvědomil, že podobné hrany mohou být stěží dílem přírody. Dostal jsem chuť si balvan prohlédnout zblízka. Spustil jsem se dolů po osypu, přistoupil ke skále a zdřevěněl jsem: přede mnou ležel, zarytý do štěrku, obrovský kamenný blok. Na jeho severní straně bylo ještě vidět zbytky sněhu. Svojí oslnivou bělostí jasně označoval hrany ohromné rovné plochy. Vědomí něco takového odmítalo přijmout. Přede mnou ležel balvan vytesaný lidskýma rukama!

Odkud se tu vzal? – lámal jsem si hlavu. Přece nemohl spadnout z nebe. A proč ne? – začal jsem se poohlížet kolem sebe. Možná, že sem opravdu přiletěl?

Vedle obrovské „cihly“ jsem objevil ze země trčící úlomky ještě jednoho takového kvádru. Jeho okraj byl pokryt lišejníkem… Teprve nyní jsem si všiml, že celé rozlehlé prostranství od tohoto místa nebylo pokryté obyčejným štěrkem, ale právě takovými úlomky obrovských rozbitých kamenných bloků. Na nich rostla křoviska zakrslé břízy, lišejník, válely se zde suché padlé modříny, ale byly to jasně části obrovských kamenných bloků. O tom jsem nepochyboval.

Odkud se tu vzaly takové ruiny? A proč jsou všechny ty kamenné desky rozházeny po tak veliké ploše? – vrtalo mi hlavou. Třeba je spláchla nějaká gigantická vlna tsunami? Ale nejspíš to nebyla vlna. Zřejmě něco jiného. Jenže co?

Chodil jsem mezi kamennými bloky porostlými mechem, trčícími ze země, a nemohl nijak pochopit, jaká síla je mohla rozházet na takové vzdálenosti.

Mohl to být nějaký výbuch? – přemýšlel jsem. Ale jakou by potom musel mít sílu? Když kameny o hmotnosti desítek, možná i stovek tun létaly vzduchem jako třísky? Kdybych tak mohl zjistit, co bylo z těchto bloků postaveno? Určitě bude tady někde blízko místo, odkud se vzaly.